piXtory.info - obrázky s příběhem
galerie: lidé | příroda | krajina | architektura | cestou městem | zátiší | sport | tip: série

novinky | tip: příběhy | technické údaje | o mně | hledání

Sourozenci ze série Odpoledne v Kibeře | galerie: lidé
 
Sourozenci
 

27.11.2005
Sourozenci

Pro mě osobně nejsilnější foto z Afriky. Momentka vznikla náhodou, jak už to tak bývá, pár kroků od místa, kde se odehrál následující příběh.

Nic než prach

Oči té ženy prozrazovaly mnohé, jen naděje v nich chyběla. Nelze na ně zapomenout. Asi už nikdy. Stejně tak není možné zapomenout na tu spoustu prachu, který se člověku neustále lepil na rty. Oči té ženy a všudypřítomný prach.

Listopadová neděle začala v poklidném africkém rytmu. Čas tady běží jiným tempem, což platí hlavně o rovníkové Africe kolem poledne, kdy je rozžhavené slunce rovnou nad hlavami. Odpoledne byl na programu jediný bod: návštěva slumu Kibera na okraji keňského hlavního města Nairobi. Po obědě nás, mého bílého přítele a mě, vyzvedl náš domorodý keňský průvodce. Nasedli jsme do městského autobusu a vydali se na slíbenou exkurzi.

Po čtvrthodině jízdy jsme opustili centrum města s několikaproudými silnicemi lemovanými velkoplošnými billboardy na většinou nedostupné dovozové zboží. Čím více jsme se přibližovali městské periferii, tím intenzivnější byl těžko snesitelný zápach, který zvolna pronikal do kabiny autobusu. Směs rozkládajících se odpadků, lidských výkalů a šedohnědých stok o sobě dávala vědět dlouho předem. Pro zdejší obyvatele dennodenní realita, pro bílé cizince impuls k tomu, aby si instinktivně dali před tvář dlaň a tím aspoň podvědomě zahnali přicházející nevolnost. Vystoupili jsme na následující zastávce a pozdravili se s naším dalším černošským průvodcem, který nám má ukázat Kiberu.

Stojíme před lidským termitištěm. Na relativně malém prostoru žije mezi odpadky v chýších z hlíny více než milion lidí. Přitom tahle část města vlastně ani neexistuje. Domky – chatrče nemají čísla, nejsou tu ani žádné ulice. Chybí kanalizace i tekoucí voda, rozvody elektřiny jsou nelegální, životu nebezpečné a pro většinu zdejších obyvatel postradatelným luxusem. Hemžení je nepopsatelné. Lidé se vynořují z úzkých zabahněných uliček a hned kamsi mizí. Každý zná svou cestu, i když na první pohled vypadá zcela nemožné vyznat se v tomto mikrosvětě.

Jdeme po hliněné „hlavní ulici“, vyhýbáme se kalužím, bahnu, povalujícím se toulavým psům. Míjíme žebráky i několik mužů v obleku s perfektně nažehlenou košilí a vyleštěných mokasínech. Po prašné cestě kráčí mladá dívka s tváří egyptské bohyně. Její dokonale krásná tvář by jistě byla ozdobou jakéhokoliv módního magazínu z našeho „civilizovaného“ světa. Většina žen, které potkáváme, však pracuje. Na kraji cesty se v malém dřevěném stánku tísní tři ženy. Na pultě před nimi čekají na své kupce čtyři rajčata. Vedle nabízí prodavačka do pyramidy vyskládané dřevěné uhlíky. Další žena smaží na obrovské pánvi ve spoustě oleje malé rybičky. Za ní je nekončící hromada hnijících odpadků, na které si hrají děti. Na svou kořist čeká také hejno nízko kroužících dravců. Hostina může začít. Na řadu přijde možná i maso. Opodál jsou ve stánku k mání rozkládající se kusy neidentifikovatelné červené tkáně. Zápach nabývá pestrobarevných odstínů. Pomalu si na něj zvykáme, na rtech nám ulpívá zvířený prach. Všude po zemi se povalují igelitové tašky naplněné lidskými exkrementy jako pozůstatek tzv. létajících toalet. My se jim pečlivě vyhýbáme, vítr si s nimi hraje a jejich zápach žene do dálky.

Skoro před každým domkem si hraje několik dětí. Většinou jsou bosé a spoře oděné. Mají rozzářené oči, jsou neobyčejně veselé a hlavně nadšené z toho, že vidí bělochy. Mnohé z nich jistě poprvé v životě. Běží k nám a osahávají nás. Podávají nám ruce a ptají se, jak se nám daří. Protože to je jediné, co anglicky znají, opakují to samé stále dokola. Jak procházíme Kiberou, zní za námi radostný dětský pokřik „howareyou - howareyou". Můj bílý kamarád při chůzi diskutuje s naším černým průvodcem o svých dojmech a pocitech. Kamarád hovoří o bídě, chudobě a lidském utrpení. Domorodec mluví o víře a skryté síle člověka. Dodává, že bychom měli ještě navštívit a zkontrolovat jednu rodinu, jejichž dcera se účastní projektu ekonomických adopcí na dálku. Úzkými klikatými uličkami se rychle blížíme k cíli. Náš průvodce nás nechává čekat před domkem a zjišťuje, zda-li je naše návštěva vhodná. Po chvilce nám ze dveří dává znamení, že můžeme jít dovnitř.

Všichni čtyři vstupujeme do malého domku. Tvoří ho jediná místnost o rozměru zhruba tři krát tři metry, pod střechou z vlnitého plechu je malé okénko, kterým dovnitř proudí světlo. Podlaha je betonová, záchod, vodovodní kohoutek či elektrická zásuvka v tomto domě chybí. Místnost je rozdělena urousanou plentou na dvě části, v jedné je postel z hadrů, v druhé části je veškerý majetek rodiny: dvě židle, malý stolek, pod ním pár kousků plechového nádobí a jedny dětské kopačky, které získala dvanáctiletá dcera díky finanční podpoře adoptivních rodičů z Evropy. Sotva se sem všichni vejdeme.

Na posteli sedí zjevně těžce nemocná a nemohoucí žena, matka tří dcer. Ženě může být něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. S našimi dvěma průvodci hovoří domorodým jazykem, tiše a pomalu. Situace, prostředí a pohled ženy mluví za vše, takže ani není třeba překladu. Její oči jsou plné strachu a bezmoci. Jakoby nás pohledem o cosi žádala, určitě ne ale pro sebe, a zároveň se omlouvala, že tak činí. Ten pohled nás všechny prosakuje, jsme jím téměř paralyzováni. Rozum nás opouští a srdce pláčou. Jsme v tom všichni stejně, bez výjimek a bez ohledu na barvu kůže. Nikdo z nás neví, kam zabodnout svůj lesknoucí se pohled. Během návštěvy se dovídáme, že otec dětí rodinu opustil, že žádná z žen nemá práci, že rodina nemá peníze na nákup základních potravin a že nejstarší, patnáctiletá dcera je těhotná. Na závěr naší asi desetiminutové návštěvy tiskneme ženě do dlaně několik stošilinkových bankovek, ona děkuje a my vycházíme ven. Beze slov míjíme hliněné domky s plechovými střechami. Jeden vedle druhého. Na rty se chytá důvěrně známý všeobjímající prach.

Vzpomínka na tu ženu, na její pohled, se často vrací. Její oči a nekonečný prach. Možná, že dnes už jedno jsou. Vítr je osvobozuje a vynáší vysoko do oblak, skoro až ke hřejivému africkému slunci. Pak se pozvolna snáší zpět na zem. Třeba někomu ulpí na rtech.

 
Sdílej na Facebooku
 

úvodní stránka | zpět | nahoru

e-mail | copyright © 2005 - 2017