piXtory.info - obrázky s příběhem
galerie: lidé | příroda | krajina | architektura | cestou městem | zátiší | sport | tip: série

novinky | tip: příběhy | technické údaje | o mně | hledání

Opuštěný sad | galerie: krajina
 
Opuštěný sad
 

4.3.2005
Opuštěný sad

Snímek doplňuje imaginární rozhovor, který se nikdy neudál. Nic neobyčejného - setkání dvou lidí, běžná životní situace, která se může přihodit komukoliv a kdykoliv. Jistě i v tuto chvíli takový rozhovor někde probíhá. Nebo by aspoň mohl.

Kousek podzimního víkendu

Cos dělal o víkendu?

Nic zvláštního. I když vlastně … ano, přece jenom … něco. V sobotu odpoledne jsem byl na návštěvě u kamaráda, bydlí na kraji města. Odcházel jsem od něj a venku bylo ještě celkem světlo. V polovině října je to vzácnost. Místo, abych se vrátil domů, jsem zvolil přesně opačný směr. Všechny vzácné věci zaslouží naši pozornost a to i v případě, že počasí nám zrovna nepřeje. Bylo nevlídně.

Cestou jsem si uvědomil, že jedu tou samou cestou , kudy jsem jeli na náš poslední společný výlet. Tehdy v plném osazení, dnes sám. Před těmi třemi či čtyřmi týdny bylo hezky, příjemné teplé babí léto. Teď je zima. Déšť ustal, už jen mrholí. Dokonale to vystihuje mou náladu, tehdy i dnes. Byl to ale bláznivý nápad, jít se procházet! Na to místo, v tuhle dobu a k tomu všemu sám.

Vydal jsem se na cestu do mírného kopce. Dnes bez pobízení a beze slov. Kde končí obydlí, začíná louka. Kde končí louka, začíná „to místo“ – ovocný sad. Je na kopečku, starý, plný šípkových keřů a života vůbec. Teď má barvy podzimu a vše je poseto kapkami deště. Jen na ně zazvonit! Sad oddechuje bílou páru.

V létě to tu krásně voní. Tys taky voněla, když jsme se tady spolu kdysi jen tak váleli. Tvé světlé vlasy, jako ta přezrálá louka pod námi tehdy na konci srpna. Kam se to vše podělo? Byla to spousta slz, co mi tekly po tváři, když jsi mě opustila. Pak jsi se vrátila a znovu mě milovala. A vzlykala, když jsem Tě už nechtěl a odešel pryč. Byla to čistá a ryzí láska, takové se nic nevyrovná. Jenže často jsme jeli každý na jiné vlně a na rozbouřeném moři. Stále se opakující přílivy a odlivy lásky člověka řádně podemelou. Dnes je den, kdy zase já pláču. Smutkem, lítostí a ztrátou.

Tohle místo, tenhle sad, má pokaždé své neopakovatelné kouzlo. Stále mrholí a vše je čisté. Stromy jakoby někdo napucoval, v mokré trávě se krčí drobné kvítky. Šípky jsou zralé a červené, zespodu se jich drží dešťové kapičky. Že by plakaly se mnou? Občas se nechám prostoupit tím zdejším klidem, rozhlížím se kolem sebe a zapomínám na minulost. Sundávám si čepici, zakláním hlavu dozadu a nastavuji tvář jemným kapičkám. Nechám si masírovat tvář i duši.

Je čas se vrátit, pomalu se začíná smrákat. Nikam ale nespěchám, je to tu velice přívětivé. V myšlenkách se zase vracím k Tobě, jsi věčné téma – nekonečný dialog. Chvíli ještě chodím křížem krážem po sadu, sem a tam, asi se toho chci ještě více nabažit. Dívám se do dálky, pak zase studuji detail přírody. Vše do sebe tak hezky zapadá, s naprostou samozřejmostí. Kéž by to bývalo platilo i o nás.

Cestou zpět jdu volným krokem, spíš se nechávám nést dolů z kopce. Otáčím se ještě, abych se podíval na tichý sad na vršku. Je zahalen do páry a já si uvědomuji, že tohle místo mám moc rád. Že je mi moc blízké a že je mezi námi nějaké pevné pouto. Už pro mě nejsi to, co dřív … to vím už delší dobu. Nedokážu se Ti odevzdat. Teď mi ale dochází, že jinou, než jaká Ty seš, nechci. Brečím sám nad sebou.

A co jsi dělala Ty?

 
Sdílej na Facebooku
 

úvodní stránka | zpět | nahoru

e-mail | copyright © 2005 - 2017