piXtory.info - obrázky s příběhem
galerie: lidé | příroda | krajina | architektura | cestou městem | zátiší | sport | tip: série

novinky | tip: příběhy | technické údaje | o mně | hledání

On a já ze série Autoportréty | galerie: lidé
 
On a já
 

1.1.2005
On a já

Něco málo o něm, něco málo o mně. Trošku i o nás, abyste věděli, jak to všechno vlastně vzniklo. Snímek pořízen doma v obýváku.

On a já

Málem bych na něho zapomněl. Nebýt jednoho podzimního odpoledne, kdy člověk ubíjí čas přehrabováním odložených věcí, které už nikdo nepotřebuje a které z piety nelze vyhodit. Když jsem byl malý kluk, trávil jsem v jeho společnosti spoustu času. Cestou do nebo ze školy, na ulici před domem nebo za domem na zahradě, při víkendových výletech vlakem, který tehdy jezdil ještě na uhlí. Výlety neznámou a často zcela opuštěnou krajinou, lesy a údolími, patřily k nejradostnějším. Zbyly z nich vzpomínky a zašlé černobílé fotky. Ta doba již dávno minula. Kluk není klukem, ten, kdo mě tehdy držíval za ruku, už taky není. A on?

On

Na svět přišel v Německu pravděpodobně v roce 1938, v době, kdy starý kontinent začala svírat bílá nemoc. Evropou kráčely davy lidí se vztyčenou pravicí a potřebou expandovat na západ i na východ, na sever i na jih. Vlny podivného nadšení a jednotných pozdravů se přelévaly sem a tam, infekce se šířila velice rychle. Válka na sebe nenechala dlouho čekat. On byl v té vřavě exportován do Francie. Příliš dlouho se tam však neohřál, sotva dva roky. Mašírující armáda ho vytlačila směrem na východ, kde bylo tou dobou ještě relativně bezpečno. Jakoby úderem blesku se tak octnul uprostřed Evropy, v zemi, která skoro vždy někomu poslušně sloužila. Válku přežil bez větších útrap a zranění. Z povzdálí mohl sledovat totální vítězství dobra nad zlem.

Radost netrvala dlouho. Jeho oči tak sledovaly, jak se svět opět rozděluje. Bohužel on zůstal v části, která měla těžší osud. Bílou nemoc zde vystřídala nemoc rudá. A tak žil desetiletí v pevně vyhrazeném prostoru bez možnosti úniku. I přesto se dokázal těšit z věcí, které přinášel běžný život. Pohledy na nekonečné zlaté lány polí na konci léta, z jara rozkvetlé a vonící louky mezi hlubokými lesy, chladivé tůňky s jemným proudem kousek od zapomenutých železničních zastávek. Sledoval podzim oděný barevným listím a zahalený pravidelnou ranní mlhou, děti metající po sobě sněhové koule před školou nebo třeba amatérské kosmonauty snažící se dobýt vesmír svými ze dřeva zhotovenými modely kosmických plavidel. Přesně tyhle momenty měl nejraději. A že jich taky pěknou řádku zachytil!

Léta plynula, mrazivou atmosféru let padesátých střídalo mírné uvolnění druhé poloviny šedesátých let. Naděje a touha po změně zhasly s příchodem druhé vlny rudé nemoci, která se ne a ne vzdát. On to zase všechno sledoval, s neměnným výrazem jako vždy. Vítal přátele, kteří z Východu přispěchali na pomoc. V tancích a obrněných transportérech, přátelsky ověšeni samopaly a kulomety. Nic takového mu však nemohlo znepříjemnit život. Snad ani já jsem ho příliš nevzrušil, když mě 2 roky poté poprvé spatřil. Pravidelně se opakující narozeninové dorty, já před sladkou pochoutkou, lehce zahalen kouřem z několika málo čerstvě sfouknutých svíček. A možná jsem ho přece jen trošku zaujal. Během následujícího desetiletí jsme se vídali totiž čím dál tím častěji. Hned na samém začátku osmdesátých let však dochází k náhlému odloučení. Není nikoho, kdo by se o něho postaral. Je odložen jako nepotřebný. Odpočívá a čeká.

Spatřil jsem světlo světa poprvé v roce 1970. Zadržená, nebo snad zatržená euforie konce šedesátých let měla u fyzicky zdravých mužů a žen v produktivním věku jasný následek. A tak byl ročník 1970 populačně velmi silný. Porodnické kleště mě objaly a vyrvaly z těla matky o velikonoční neděli. Další člen spořádané rodiny a základní stavební kámen normalizované společnosti byl na světě. Do vínku mi byla dána touha nevyčnívat a neutuchající chuť kráčet vstříc světlým zítřkům. Lepší svět, byť jen v šedých odstínech, byl v těch letech téměř na dosah. Slova a lákavá hesla vůdců zněly libozvučně. Stačilo poslouchat a jen se nechat vést. Jedním z nejčastěji používaných slov bylo slovo plán. Ať už jako motivující představa nebo alibistická pojistka na budoucnost, plán se vztahoval na vše. Tedy i na mě. A stejně jako ve všech ostatních případech, ani u mě nebyl plán dodržen a splněn.

Snad ani nemá cenu říkat, proč se tak stalo a jak k tomu došlo. Stejně zbytečné je popisovat průběh školní docházky, pokusy o vysvědčení s vyznamenáním, sportovní ambice spojené s mnoha neproměněnými šancemi, studium na vysoké škole s nízkými nároky. Za zmínku možná stojí fakt, že tou dobou, tedy na konci osmdesátých let, došlo k úpadku rudé nemoci a nástupu nových prototypů asertivních lidí západního střihu s východní morálkou. Z vnějšího pohledu to vypadá, že organismus se infekce definitivně zbavil. Při důkladnějším ohledání však zjistíme, že doba rekonvalescence bude možná stejně dlouhá jako byla nemoc samotná. Ano, tím vším bylo nutné projít, někdy i neplánovaně.

Co mě dále ovlivnilo? Asi periodicky se opakující vznikání a zanikání stále kratších vztahů se ženami. Pak práce: první den v práci, první nekonečný den v práci, poslední den v práci, změna práce. Cyklus jako každý jiný. Lákavá touha po kariéře, prosazení se a penězích člověka dožene až do stavu, který je nadále neudržitelný a kdy je nutné se zastavit. Já jsem tehdy hodil vše za hlavu odjel na rok do teplých krajin. Přijel jsem opálený a částečně vyléčený. V mém životě pak následuje poměrně strmý odklon od věcí hmotných a pomíjivých k záležitostem trvalejšího charakteru. Hledání podstaty, jinými slovy sebe sama, se stává dennodenním chlebem. Odkudsi zezadu se vynořuje vnitřní klid a nečekané horizonty. Důsledkem je nenadálá a přesto tak přirozená i naléhavá kreativita svobodného lidského ducha. Opět asi nemá cenu zabíhat do detailů a dělat reklamu knihám a obchodním cestujícím, kteří se snaží prodávat návody na radostný a šťastný život, byť jde o návody zaručené a za dobrou cenu.

My

Po pár desetiletích je zase se mnou. Od podzimu roku 2004 spolu trávíme spoustu času. Náš život se dnes už neopírá o žádný plán, ani žádnému nepodléhá. Ráno vycházíme z bytu , večer se do něj vracíme, občas bohatší o zajímavý pohled či okamžik, který utkví v paměti. Dívat se na svět jeho očima je zábavné. Možná až natolik, že bych mohl na chvíli zapomenout na to, že i tohle jednou nutně skončí. Že zbudou jen černobílé obrázky s příběhy. Opět dojde k odloučení. Já nebudu a on se stane nepotřebným. Bude odpočívat a čekat na další znovuobjevení.

 
Sdílej na Facebooku
 

úvodní stránka | zpět | nahoru

e-mail | copyright © 2005 - 2017