piXtory.info - obrázky s příběhem
galerie: lidé | příroda | krajina | architektura | cestou městem | zátiší | sport | tip: série

novinky | tip: příběhy | technické údaje | o mně | hledání

Rok 2009 přichází, hlavně klid! ze série Kontrasty | galerie: příroda
 
Rok 2009 přichází, hlavně klid!
 

19.12.2008
Rok 2009 přichází, hlavně klid!

Trocha sebereflexe neuškodí, zvlášť v tyto hektické dny. Rok se láme, s rostoucím věkem je to vše čím dál tím rychlejší. Člověk by málem zapomněl, k čemu tady je. K čemu? Pokud to víte, ocením Váš komentář ;-)

Sedmý den

Byl sedmý den v týdnu a já se rozhodl, že jednou zase dostojím čemusi, co se dá nazvat řádem. Ukončil jsem všechny instantní komunikátory, počítač jsem odpojil od internetu a vypnul. Oba jsme si vydechli.

Dostal jsem hlad. Nasedl jsem do auta a dojel do nejbližší „nákupní zóny“. Davy lidí se valily vstříc výhodným nabídkám, jako tisícihlavé stádo, které se potřebuje nažrat, aby se pak mohlo s úspěchem reprodukovat. Lačné oči a hladové krky nastavené přesně podle požadavků trhu, který nás chce zasytit. Dokonce už ani nedbáme vlastních možností, od kterých nás tak snadno osvobozují úvěrové produkty a ostatní pomůcky ke štěstí na dluh. Nákupní centrum se plní, okolo se rozléhá nenápadné chrochtání. Mastné čumáčky se lesknou, očka září blahem. Všechny ty tváře jsou si tak podobné, je to až k neuvěření. Přetékající nákupní koše tlačíme pyšně přes sebou, zboží překládáme do auta, z auta do ledničky, z ledničky na talíř, z talíře do sebe, zbytky do koše. Recyklujeme vlastní těla. Snad je to kvůli víře, že zítřek bude zase aspoň o kousek lepší než ten dnešní den. Že i zítra opět dostojíme všemu, co jsme si předsevzali. Že splníme všechny nároky, které na nás neúprosně klade moderní doba. Nebo je to kvůli strachu? Že žádný zítřek nemusí být?

Dojedl jsem, spokojeně si vrtím ocáskem. Té úžasné podívané kolem jsem už lehce přesycen. Sedám do auta a vyrážím bez cíle pryč z města. Na obzoru vidím lesík, parkuji poblíž a svižnými kroky se vydávám mezi stromy. Je pozdní odpoledne a pomalu se začíná stmívat. Les je velmi klidný až nehybný. Přijde mi podivné, že se zde nenachází žádné stopy po působení člověka. Vše je téměř původní, živé stromy se dívají na mrtvé ležící mezi nimi v hebké trávě. Scénu osvětlují poslední paprsky zapadajícího slunce. Je to téměř neopakovatelný okamžik. Mám pocit, že je zde vše, jak má být. Procházím lesem křížem krážem bez jasného směru, sem a tam, stále pomaleji, na vše postupně zapomínám. Tíha zítřka jakoby někam vyvanula. Bůhví proč se snažím promluvit, vydávám ze sebe pár slov bez jasného určení. Slyším ta slova. Hlas mi však přijde docela cizí.

 
Sdílej na Facebooku
 

úvodní stránka | zpět | nahoru

e-mail | copyright © 2005 - 2017