Pohled z Dívčích hradů na Pavlov, vinice a vodu kolem. Snímek doplňuje text s názvem „S blázny na vrchol“. Je napsán podle skutečné události z podzimu 2004.

S blázny na vrchol

Sjel jsem z dálnice a ocitl se na okresní silnici plné výmolů, záplat a nerovností. Mizerná cesta. Ale co se dá dělat, když vás nějaká neznámá odstředivá síla vykopne ven z města. Vzdorovat jí by byl holý nesmysl. Sama jistě ví, co dělá a kam člověka nasměruje. Mě na Pálavu, malé místo, které vůbec nezapadá do okolní krajiny. Kopce ční nad zdejší rovinou a mě sem přivádí zdánlivá hloupost – vylézt nahoru na kopec a dívat se dolů, rozhlížet se. Být nad věcí. Z minulosti udělat papírové vlaštovky a pouštět je dolů.

Dnes jsou kopce barevné podzimním listím. Takhle je neznám. Na jaře to tu pučí a kvete, v létě zraje a voní. Je mírný opar a slunce se jen místy prodere skrz ten závoj. Když se to ale stane, nestačí člověk zírat. Hra barev a paprsků světla lehce projde okem dovnitř, až k srdci.

Auto nechávám na parkovišti, rychle projdu vesnicí. Lidé sváží hrozny vína z okolních vinic. Polní cesty jsou po deštivých dnech blátivé a kluzké. Za vesnicí musím zvolit nejvhodnější trasu pro cestu vzhůru na kopec, kde je zřícenina starého hradu. Na výběr mám tři cesty a tu zjevně nejvhodnější obsadila veselá skupinka asi patnácti lidí. O něčem debatují. Volím stejnou cestu, takže je musím minout. Stezka je poměrně úzká  a jejich pohledy až příliš  vstřícné. Popřeju jim tedy dobrý den a … a najednou slyším zezadu: „Pojďte s námi!“ Nabízí mi lano, abych se ho chytil jako správný člen výpravy. Zlomek času váhám, vím přece, že když se lano obtočí kolem hrdla, může člověka dusit. A proto tady nejsem. Pochyb se ale rychle zbavím, jsem si jist, že je ani nikdo nepostřehl. Chopím se lana, nabídnou mi víno, s chutí si dám doušek a už se jde. Jakoby se celý můj život změnil, jakoby to tak mělo být. Jsem cizinec mezi neznámými lidmi, spojen s nimi lanem a touhou dobýt vrchol.

Rychlým tempem stoupáme do strmého kopce. Mé počáteční rozpaky rychle mizí. Jsem členem tažné smečky, tak jaképak rozpaky a otázky. Jako každý cizí element jsem i já předmětem zájmu: odkud jsem, co mě sem přivádí, co dělám a tak dále. Ptá se hlavně Zdenka, je zvědavá, má krásné tmavé oči a umí se hezky smát. Líbí se mi. Blanka je nebojácná a dobře naladěná, prostě živel. Cesta tak ubíhá celkem rychle, pociťuji příjemnou únavu. A už jsme na vrcholu. Ten výhled, ten stojí za jakoukoliv námahu. Ani bílý opar neubírá výhledu na kráse. Jen dokresluje zvláštní podzimní náladu. Po kapsách mám pár papírových vlaštovek, tak je pouštím, ať si letí.

Cestou zpět se seznamuji s Liborem. Po levici mám věrnou Zdenku, napravo jde Libor a občas se k nám přidá rozesmátá Blanka. Zdence prý někoho připomínám, i ona je mi nějak povědomá. Libor chvílemi běží, až o něho máme strach. Je jako malé dítě, zvlášť když předvádí svou písničku. V podřepu, uprostřed lesa, zpívá:

Sázím buky mezi jedle,
jeden sem a druhý vedle.
Sázel jsem je včera,
sázím je i dnes.
Budu-li tak pilný zítra?
Vysázím tu les.

Dávám se s Liborem do řeči. Je svůj. Prý to tak dříve nebylo, ale teď už to tak je. Vypadá spokojeně, dokáže mít radost z obyčejných věcí. Pak se Zdenkou zpívají další písničku a já je jen tiše poslouchám. A rád.

Cesta zpět utíká jako voda. Vycházíme z lesa pod kopcem, blátivou cestou vcházíme do vesnice. Zapadáme do první hospůdky, abychom zahnali žízeň. Ještě si chvilku vykládám se Zdenkou a Blankou, pak má ale smečka další program, takže se rychle loučíme. Podání ruky, letmý polibek a už mířím sám pryč.

Na cestě zpátky se zastavuji u velkých vodních nádrží. Bílý opar je ten tam, zapadající slunce se odráží na hladině, fialová se spíjí s růžovou. V dáli poletují černí kormoráni, asi si hrají. Pěkně dovádějí. Ticho a klid jsou zde nepopsatelné. Vracím se po okresní silnici, člověk tady musí jet pomalu a tak si dokáže vychutnat to kolem. Je to velice příjemná cesta.