.. nápoj z vymačkané šťávy, rozmáčknout, nacpat, vecpat se, přimáčknout. Taky hra s míčem proti zdi, kaše, kašovitá hmota, nezralé ovoce, něco měkkého nebo šťáva. Je toho prostě dost.

Kdo dnes hraje squash?

Na tuto otázku není možné odpovědět. A když už, tak: kdekdo. Třeba pan P. nebo pan K. anebo Míša.

Pan P. je úspěšný muž, před kterým je přirozené mít respekt. Má kolem padesátky, je vyšší postavy, elegantní, dokonale oblečený a celoročně dohněda opálený. Je na vrcholu, snad díky vlastním schopnostem a píli. V létě jezdí v otevřeném voze. Přitom vypadá poněkud ustaraně až strnule. Je na něho totiž dobře vidět. Což je na jednu stranu dobře, je to ostatně úkolem vozů bez střechy. Na druhou stranu je ale v otevřeném voze daleko větší šance, že právě zaujatá póza či pečlivě stylizovaný vzhled nebude okolím ohodnocen nejvyšší možnou známkou. Důvodem může být cokoliv a je to vcelku jedno: nenadálý poryv větru, dopravní komplikace nebo jiný rušivý element. I v takových situacích je ale pan P. schopen zachovat klid a působit sebejistě. Možná až příliš sebejistě. Taková přehnaná sebejistota může druhé klidně i popuzovat. K dobru budiž panu P. přičteno, že rozhodně není přehlíživý. K lidem se chová velmi zdvořile a to i k takovým, jež na společenském žebříčku ani zdaleka nedosahují jeho postavení. A tak nelze chápat jedinou věc: že si pravděpodobně ještě nevšiml pohledu partnerky, se kterou hraje každý týden squash a která má přibližně polovinu let, co on. Dívá se na něho, jako by byl její otec nebo strýc, s lítostivým soucitem. Přitom varianta, že by mezi panem P. a tou mladou dívkou byl nějaký příbuzenský vztah, je díky jejich dalším vzájemným projevům zcela vyloučena. A pokud si snad všiml jejího pohledu, celou situaci by vysvětloval fakt, že pan P. si pomyslnou oprátku nasazuje zcela dobrovolně. V jeho věku by ale měl být člověk opatrnější. Už by ji nemusel sundat.

Pan K. je osoba z úplně jiného soudku. Je mladý, může mít tak patnáct roků. Je to prototyp novodobého rytíře, který kromě zábavy vyznává hlavně dvě věci: souboj a vítězství. Kombinaci souboje a prohry se snaží ze svého života vytěsnit za každou cenu. Nástrojem v jeho rukou není meč, kord ani revolver. Jeho zbraní je squashová raketa. I tou by byl ale schopen pan K. rozpůlit svého soupeře vedví. Pak by vítězství bylo trvalé a tím pádem dokonalé. Bohužel pro pana K. to ale není možné. Jistě bude každý střídmě uvažující člověk  souhlasit s názorem, že představa pana K. pózujícího na kolbišti s kusy mrtvého těla soupeře na podlaze a jeho krví na raketě ve vztyčené pravici, s levou rukou v bok a s lehkým úsměvem na tváři, je přinejmenším přitažená za vlasy. Zároveň ale chápu, že u pana K. může taková představa vyvolat nemalé vzrušení až pokušení. Vchází-li totiž do arény, stává se z něj docela jiná, zvláštní bytost. Křečovitá koncentrace smyje úsměv z jeho tváře, do žil mu vžene adrenalin a další popuzovadla. Pakliže se mu daří, snaží se pan K. celý souboj protahovat. A naopak, když je pan K. v nemilosti osudu, stůj co stůj chce z kola ven. To lze chápat, extázi prodlužuje, smrtelnou agonii utíná. Dětinské jsou ale prostředky, které pan K. za tím účelem používá. Dětinské a velice průhledné. Průhledné jako jeho sinalá tvář plná strachu z prohry.

Míša je jiný. Je mu třináct, je to takové velké dítě. A protože je jiný, asi zůstane velkým dítětem napořád. Přesto, nebo spíše právě proto, naprosto dokonale chápe, co znamená hrát squash. Míša sám je jako squashový balónek, neustále v pohybu a nabitý energií. Tu přenáší na všechny přítomné spoluhráče ihned po svém příchodu. Namísto pozdravení většinou zamíří zaťatou pravačkou přímo na solar plexus kohokoliv, kdo je právě po ruce. Tedy, jen jako. Směje se u toho a cosi vesele vykřikuje. Protože dotyk je jedním z jeho základních komunikačních prostředků, snaží se následně všem potencionálním soupeřům zkroutit ruce. Chce je doslova zničit a předem odzbrojit. Odzbrojující tedy Míša skutečně je, vždy a za všech okolností. Do arény vbíhá málokdy v předepsané sálové obuvi. Častokrát se přihodí , že na kolbiště vběhne v zimních zateplených botách, což může být pro něho samotného dost nebezpečné. Druhým extrémem je, že běhá pouze v ponožkách. Ani to však není zcela bez rizika. Míša používá buď standardní malý squashový míček z černé gumy, raději má ale růžový pěnový míč velikosti fotbalového balonu. S takovým míčem si lze užít více zábavy, jelikož není tak líný jako běžný míček na squash. Míša má svou squashovou raketu, ale příliš ji nepoužívá. Ať s raketou nebo bez, v botách nebo bosky, Míša je jeden z mála hráčů squashe, který je schopen si hru řádně vychutnat. Hraje si. A protože si hraje, má radost. Protože má radost, směje se. Bezelstně, bezprostředně a opravdově.

Z toho mám pak i já radost. A směji se. Je to přece hra. Klade sice vysoké nároky na rychlost a vytrvalost hráče, jeho představivost i cit, přesto ji může hrát opravdu každý. A tak ji hraje třeba pan P., pan K. a naštěstí i Míša.